Rozhovor vítězky Národní ceny za studentský design 2022 – Kateřina Puncmannová

Do soutěže ses přihlásila s autorskou knihou. Jaký máš vztah ke knihám? Jsi vášnivá čtenářka?
Knihy jako médium mám moc ráda a pokládám je za velice důležité. Ať už se jedná o tištěné knihy, audioknihy nebo elektronické knihy. Moje knihovna je celkem obsáhlá, ale než se do ní nějaká kniha dostane, projde úzkým sítem. Záleží mi především na obsahu knihy. Pokud mě obsah dostatečně zaujme a rozhodnu si knihu opatřit, dívám se na její vizuální zpracování. Na kvalitu grafické úpravy, tisku a celkové podoby. Knihám, které shledám jako adekvátní, jsou až poté dveře do mojí knihovny otevřené. Když mě však kniha láká hlavně obsahem, ale nesplňuje vizuální kvalitu, opatřím si jí buď v elektronické podobě nebo jako audioknihu.

Tištěnou knihu vnímám jako objekt, který dokáže nabídnout esenci textového obsahu – příběhu, vizuálních prvků, obrazů, ilustrací, písma, ale i různorodosti materiálu – volbou tiskových barev a technologie či výběrem papíru.

Audioknihy poslouchám s chutí. Hodně knih naposlouchám během svojí práce. V mojí knihovně jsou především odborné a umělecké knihy. Odborné knihy často nejsou v mluvené podobě a na umělecké knihy se chci hlavně dívat. Mám celkem ráda i elektronické knihy, hlavně díky rychlému vyhledávání konkrétních informací. Těším se, kam se technologie posune a až jednou elektronické knihy nebudou jen digitální PDF.

Tvá kniha se jmenuje K20. Vysvětlíš, prosím, čtenářům, co se pod tímto názvem skrývá a jak jsi na něj přišla?
K20 je resocializační a psychoterapeutické oddělení v Psychiatrické nemocnici v Kosmonosech. Zde jsem se ocitla na podzim roku 2013. Pobyt, který trval až do dalšího roku, mi tehdy zachránil život. A zkušenosti z něj čerpám dodnes.

Co je hlavním cílem tvé knihy?
Kniha má lépe představit, jak psychiatrické oddělení může fungovat, vyvrátit případné mýty a detabuizovat téma hospitalizace. Film Přelet nad kukaččím hnízdem, zná téměř každý, je ale nutné si uvědomit, že psychiatrická péče se za posledních šedesát let výrazně změnila.

Úkolem knihy je říct, že pokud máme v životě nějaký problém, je důležité ho začít řešit. Snažit se pochopit odkud pramení a zjistit, jak ho můžeme eliminovat.

Myslíš si, že je diskuse o duševním zdraví v dnešní hektické době dostatečná?
Ne, nemyslím, že je dostatečná, ale pomalu se situace v Čechách zlepšuje. Taky tomu přispěla i doba covidu. Začalo se o duševním zdraví více mluvit a přibylo i několik webů, které se snaží informovat a poskytnout pomoc. Když srovnám situaci třeba se stavem před deseti lety, kdy se informace šířily pomocí letáků v čekárně a na internetu se téma duševního zdraví objevilo spíš jen v diskuzích, vidím zde naději.

Obzvlášť mě těší, když slyším, že má nějaká základní škola svého externího psychologa, který má několikrát týdně vyhrazené hodiny pro děti přímo ve škole. Bylo by skvělé, kdyby tito psychologové mohli učit předměty jako je rodinná výchova nebo měli své vlastní hodiny. Zde by mohli s dětmi mluvit. Naučit je, jak je důležitá mezilidská komunikace, jak říci, že se mi něco nelíbí, ale zároveň respektovat druhé. Vysvětlit jim, že když se necítí dobře, můžou si říci o pomoc. A zkrátka mít trochu jiný přístup, než klasický školní pedagog.

Co tě inspirovalo k vytvoření knihy a zvolení právě tohoto tématu?
K vytvoření knihy mě přiměli spolužáci a vedoucí ateliéru. Trvalo mi to několik let, než jsem se naučila otevřeně mluvit o duševním zdraví a svých problémech, ale dokázala jsem to. Nakonec jsem zjistila, že mám kolem sebe spoustu lidí, kteří trpí a mají podobné problémy. Hodně z nich už mělo nějakou zkušenost s terapií nebo s léky, ale když jsem někde zmínila, že jsem byla v léčebně, každého to překvapilo a chtěli vědět víc. Říkali: „Co jsi tam dělala?“, „Cože ty? Vždyť ty jsi z nás nejvíc v pohodě“, „Hele a je pravda, že tě tam přivážou koženými pásy k posteli?“.

S jakými potížemi jsi se při práci na knize K20 potýkala?
Lidé rychle zapomínají. Nyní můžeme opět celkem bez problémů cestovat, můžeme jít do knihovny a studovat knihy, scházet se s lidmi a osobně s nimi konzultovat. To poslední dva roky mého studia téměř nešlo. Byla doba covidu, skoro všechno bylo zavřené, lidé se potkávali spíše v online prostředí a konzultace častěji probíhaly přes email. Moje kniha kromě osobního příběhu vysvětluje i odborné termíny a popisuje úskalí duševních problémů i jejich možné řešení. Některé informace sice znám a mám určité povědomí, protože se v tomto prostředí pohybuji, ale jelikož nejsem odborník, považuji za důležité tyto informace podložit příslušnou literaturou a konzultovat s odborníky.

Zvolila jsi ne úplně běžnou knižní vazbu. Co tě k tomu přimělo?
Otevřená vazba je v posledních letech celkem populární. Můj původní záměr byl udělat samostatné složky podle jednotlivých kapitol a ty uzavřít do desek, které by připomínaly lékařskou složku pacienta. Nakonec jsem však i kvůli počtu kapitol usoudila, že bude lepší vytvořit kompaktní celek a jednotlivé složky svázat do knižního bloku, ten opatřit deskami s tkalounem, který celou knihu uzavře.

Co ti tvorba této knihy přinesla? Naučila ses něco nového?
Dostala jsem nově pohled na hospitalizaci od svých rodičů. Poprosila jsem je, aby se ke knize vyjádřili a sepsali, jak se tehdy cítili, co prožívali oni.

Kniha je autorským dílem, to tedy znamená, že jsi autorskou textů, kreseb i celkového designu. Co ze zmíněných oblastí bylo pro tebe nejtěžší?
Nejtěžší bylo koncipovat obsah knihy, rozřadit jednotlivá témata do kapitol a sestavit naučný text. Nejsem lékařský odborník ani spisovatel, takže tato část knihy byla pro mě asi nejtěžší. Vybrat ze svého archivu fotky, předměty a obrazy k jednotlivým kapitolám byla činnost mnohem snazší. Grafickou úpravu včetně tvorby výsledného designu jsem si vyloženě užívala. Vzniklo velké množství návrhů a na konci procesu stojí tato kniha.

Kniha má 20 kapitol po 12 stranách. Celkový rozsah knihy je 272 stran. Každému z týdnů, který jsem prožila v léčebně, je věnována jedna kapitola. V textu přibližuji fungování oddělení, terapeutické metody a život v komunitě.

Knihu jsem psala formou deníku. Součástí jsou kromě textu i skici z kresebného deníku, fotografie nebo objekty vytvořené během terapií. Uvnitř najdeme dvě textové úrovně – příběhovou a naučnou. Příběhová část přibližuje můj osobní příběh a zkušenosti, nejedná se však o niternou zpověď. K jejímu sestavení mi pomohl deník, který jsem si v léčebně povinně psala. Sloužil mi jako berlička k oživení vzpomínek a vyjasnění nejrůznějších detailů.

Naučná část textu popisuje termíny, které se objevují ve vyprávění. Text knihy byl konzultován s odborníky.

Proč ses přihlásila do soutěže Národní cena za studentský design?
Myslím, že to je asi nejznámější soutěž v České republice v oblasti studentského designu a jelikož K20 je moje diplomová práce, připadalo mi logické ji přihlásit.

V jednom z předchozích rozhovorů v roce 2017 uvádíš, že jedním z výtvorů, na které jsi nejvíce pyšná, je leporelo pro tvého otce Příběh neznámého kytaristy ale také mapa pro Národní galerii. Změnilo se to nějak? Na co jsi nejvíce pyšná teď?
Slovo pyšná ve mně vyvolává zvláštní pocity, ale tehdy ho použil redaktor, a tak v tom rozhovoru zůstalo. V souvislosti se svojí tvorbou bych raději použila slova jako je radost, štěstí, spokojenost, možná hrdost. Jednou se mě o posledních konzultacích před klauzurami pan profesor Vaněk zeptal „Tak co Kateřino, jste spokojená?“, když jsme konzultovali písmo, co jsem dělala celý semestr. Odpověděla jsem „Nevím, vždycky je co zlepšovat.“ Pan profesor mi ale řekl: „Musíte být spokojená, o tom vůbec nepřemýšlejte.“

Kdybych tedy nyní měla mluvit o spokojenosti, tak s leporelem pro svého otce jsem stále spokojená a mám z té práce radost. Dělat knížky a tvořit na přání pro své blízké mě těší. Radost mám i z knihy K20. Doufám, že se mi ji jednou podaří vydat nebo nějak elegantně převést do elektronické podoby, abych knihu mohla šířit dále.

Jinak se každou práci snažím dělat tak, abych se za ni nemusela stydět, abych z ní měla radost a byla s ní spokojená. Pyšná se snažím nebýt a doufám, že mě tak nevnímá ani mé okolí. :-)

Máš za sebou už několik úspěchů v designových soutěžích. Jakých ocenění si nejvíce ceníš? Posunuly tě tato ocenění nějak ve tvé práci?
Člověk ta ocenění nesmí brát moc vážně. Je milé, když člověk dostane cenu, zastrčí si diplom do poličky mezi knížky a ujistí se v tom, že ta jeho práce je vlastně dobrá a dává to smysl. Osobně mě vždycky potěší, když má někdo z mojí práce radost, ale člověk by přece neměl dělat svoji práci proto, aby získával ceny a ostatní ho poplácávali po ramenou.

Pokud bych měla říci, jestli mě ocenění v mojí práci někam posunula, tak je pravda, že mi dodala jistou míru sebedůvěry. Dodala mi odvahu své práce publikovat a šířit dál mezi lidi.

Vystudovala jsi Západočeskou univerzitu v Plzni. Byla jsi zde spokojená? Jak tě studium na této škole obohatilo?
Někdy jsem byla hodně spokojená, jindy hodně nespokojená. Záleží vždy na konkrétní situaci, lidech a přístupu. Celkově toto studium hodnotím kladně. Během studia jsem měla možnost poznat mnoho zajímavých lidí, jak spolužáků, tak pedagogů a za to jsem velice ráda.

Uvádíš, že jsi návrhářkou na volné noze. Je tedy design tvou hlavní pracovní náplní? Je těžké se tímto způsobem uživit?
Ano, grafický design je nyní mojí hlavní pracovní náplní. Nemyslím, že je tak těžké se designem uživit, minimálně v oblasti grafiky je práce dost. Jde o to, co znamená se uživit, protože člověk může přežít o vodě a rohlících. Někdy je těžké vysvětlit, co všechno tato práce obnáší, s čím vším souvisí, jak může pomoci a od čeho se odvíjí její cena. Člověk se často setká s pochybnostmi klienta. „Jak je možné, že sedíme desítky hodin nad jedním obrázkem neboli logem. A proč to logo stojí tolik peněz, když je to jen malý obrázek?“ Pokud se podaří otázky vysvětlit a klient pochopí přínos naší práce, je to minimálně dobrý začátek pro navázání spolupráce.

Máš nějaký designérský vzor? Kdo je pro tebe inspirací?
Nemám jeden konkrétní designérský vzor, spíš je to spektrum myšlenek a nápadů různých lidí. Často mě inspirují i lidé, kteří nejsou přímo v designérském světě.

Máš nějaký sen v oblasti designu? Čeho bys chtěla dosáhnout? Co bys chtěla navrhnout?
Můj sen je neustrnout a nevyhořet. Chtěla bych dosáhnout stability mezi svým osobním a pracovním životem. Věnovat se naplno designu, umění ale i svým blízkým.

Ráda bych dosáhla stability přísunu práce, teď je jí příliš a jindy je jí zase méně. V ideálním případě bych chtěla, abych nemusela mít starost o peníze. Vědět, že mám dostatek financí na to, pouštět se do projektů, které se v začátcích musí hodně dotovat. Projekty, kterým se říká “neziskové”. To může být pomoc lidem, ale například i oprava památek. Ráda bych, aby mě pořád obklopovalo tolik šikovným a milých lidí, jako je tomu doposud.

Jak ses k designu dostala? Co pro tebe design a umění jako takové znamená?
Bavilo mě malovat, kreslit a tvořit, ale až na střední škole jsem začala zjišťovat, co je to umění a co design, jaké jsou mezi nimi rozdíly a co je naopak spojuje.

Stává se, že tě někdy trápí umělecký blok? Pokud ano jak s ním bojuješ?
Naštěstí mě tento problém moc nepotkává. Pokud mi něco nejde, snažím se věnovat jiné činnosti a později se k tomu vrátit.

Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?
Poslední dobou mě často inspirují problémy.

Pracuješ právě na něčem? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
Většinou pracuji na několika projektech. Nedávno vyšla kniha Můj obraz je jako pohlazení chudáka, které jsem tvořila grafiku a celkový vzhled. Je to kniha o malíři Janu Knapovi, kterou jsme společně sestavili s Janem Šíchou. Jan Knap se věnuje tématu svaté rodiny a jeho životní příběh je pozoruhodný.

Další zajímavý projekt, kterému se věnuji je chatbot Numi, do kterého mě přizvala Veronika Opatrná. Numi je chatbot, který pomůže odpovědět na otázky ohledně duševního zdraví a terapie. Numi nediagnostikuje, ale umí odkázat na linky pomoci, najít krizová centra nebo terapii. Projekt je zatím před spuštěním.

Nyní dokončuji vizuální styl Letního domu, který poskytuje podporu ohroženým rodinám, pěstounským rodinám a dětem, které vyrůstají v ústavní péči. A také pracuji na grafice expozic nově vznikajícího muzea Story of Prague.

Pak mám ještě projekty ve studiu VOALA, kde částečně pracuji. V červenci jsme dokončili Nekonečný příběh – velkou výstavu v Národním zemědělském muzeu, na které jsem se podílela.

Plánů do budoucnosti mám spoustu. Můj hlavní problém je, že někdy plánuji jako bych byla kočka, jenže já na rozdíl od koček nemám sedm životů.

V jiném rozhovoru jsi uváděla, že ráda nakupuješ v bezobalových obchodech. Téma ekologie je v dnešní době velmi důležité. Zohledňuješ otázku ekologičnosti také ve své tvorbě?
Snažím se na ekologii myslet i ve své tvorbě. V dnešní době bohužel většinu věcí rozhoduje cena a ekologie jde stranou.

Čemu se věnuješ ve volném čase?
Ráda se učím nové věci. Ráda kutím. Někdy renovuji starý nábytek, jindy mě chytne „zednická nálada“. Naposledy jsem vybourávala starou podlahu. Opravujeme společně s rodinou starou kamennou usedlost a tam o kutilské aktivity není nouze. Také opatrně zahradničím. Sbírám a suším byliny a míchám z nich léčivé směsi.

Co ti poslední dobou udělalo radost?
Udělalo mi radost, že jsme s přítelem zdolali ferratu. Mám radost z toho, že začal podzim a je čas sklizně. A také mám radost z toho, že jste se mnou udělala rozhovor. Moc Vám děkuji. :-)

Děkuji za rozhovor, také mi udělal radost. Přeji hodně štěstí v tvorbě.

Julie Vojtková